Známí neznámí
CYRIL A METODĚJ

Kdo by neznal vousaté tváře slovanských věrozvěstů z barvotiskových svatých obrázků? Kdo by nevěděl, že přišli na Velkou Moravu a svou prací a oběťmi pomohli moravským Slovanům přijmout Krista a začlenit se tak do rodiny křesťanských národů? To ví každý malý školák. Ale známe je skutečně a víme, kým byli? Nebo známe jen ty pouťové obrázky a právě jen těch několik kusých školních informací?

 

 

Kdo byli Cyril a Metoděj?

Cyril a Metoděj byli rodnými bratry pocházejícími z aristokratické rodiny v řecké Soluni. Jejich otcem byl Leon Soluňský, drungarios (vysoký vojenský velitel ve správě provincie) v soluňském thematu (provincii). Jejich matka Maria byla snad slovanského původu. Podle některých badatelů mohla být též dcerou východořímského císaře Konstantina VI.

Sv. Cyril

Nar. 827 v Soluni, + 14. února 869 v Římě. Vlastním jménem Konstantin, zvaný Filosof. Jeden z nejvýznamnějších učenců své doby, teolog, filosof a lingvista respektovaný jak na východě, tak na západě. Zastával významné funkce v administrativě konstantinopolského patriarchátu, byl profesorem konstantinopolské univerzity a významným diplomatem v císařských službách. Později se stal mnichem v jednom klášterů na maloasijském Olympu vedeném jeho bratrem Metodějem. V rozporu se v současnosti převládajícím míněním byl s největší pravděpodobností též misijním biskupem, jak by odpovídalo dobovým byzantským zvyklostem a diplomatickým a misijním úkolům, kterými byl pověřován. Krátce před svou smrtí vstoupil do jednoho z řeckých klášterů v Římě a spolu s velkou schimou (vyšším stupněm mnišství) přijal také dnes známější jméno Kyrillos (Cyril).

Sv. Metoděj

Nar. před r. 820 v Soluni, + 6. dubna 885 na Moravě. Vlastním jménem pravděpodobně Michael (příp. Manuel). V počátcích své kariéry vysoký byzantský státní úředník – byl archontem (císařským místodržitelem) v provincii na řece Strymon, severně od Soluně. Později odchází ze státních služeb, stává se mnichem v klášteře na maloasijském Olympu v Bithýnii a igumenem (opatem). Spolu s bratrem Konstantinem je císařem pověřován diplomatickými a misijními úkoly. Římem jmenovaný arcibiskup panonský a moravský. Vysoce respektovaný diplomat v byzantských, papežských a moravských službách, muž evropského formátu, na sklonku života oceňovaný a podporovaný jak římským papežem (Jan VIII.), tak i východořímským císařem (Basileos I.).\

 

 

Mládí a počátky sv. Cyrila

Konstantin byl křehké tělesné konstituce a chatrného zdraví. Od nejranějšího mládí projevoval především intelektuální sklony a velkou touhu po vědění. Aristokratický původ mu umožnil dosáhnout toho nejlepšího vzdělání, jaké v jeho době bylo možné. Po absolvování soluňských škol vystudoval teologii, filosofii a literaturu na konstantinopolské univerzitě. Mladého vzdělance se ujal jeden z nejmocnějších mužů říše – kancléř Theoktistos, nechal jej vysvětit na kněze a zasadil se o jeho jmenování knihovníkem a archivářem konstantinopolského patriarchy Ignatia. Toto postavení, které ve skutečnosti představovalo funkci tajemníka patriarchy a bylo spojeno zejména s politickou činností patriarchátu, však mladého, hluboce zbožného muže nenaplňovalo uspokojením, a proto jej opustil. Přesto byl i nadále císařským dvorem pověřován různými politickými a diplomatickými úkoly, jako byla disputace se sesazeným patrarchou Janem nebo mise k Saracénům v r. 851. Jeho úspěchy v těchto misích mu vynesly místo profesora filosofie na konstantinopolské univerzitě, spolu s přízviskem Filosof. Přes veškerou přízeň dvora a slibnou kariéru, která se před ním otevírala, však zbožný Konstantin není se svým životem spokojen, a proto v r. 855 odchází do kláštera svého bratra na maloasijském Olympu, kde přijímá mnišství a spolu s bratrem zasvěcuje svůj život modlitbě a studiu.

 

 

Raný život sv. Metoděje

O mládí staršího Michaela – Metoděje víme podstatně méně. Vzhledem ke svému vznešenému původu i on nepochybně absolvoval velmi kvalitní vzdělání; ostatně z jeho pozdější činnosti vysvítá, že ve vzdělanosti a schopnostech si v ničem nezadal se svým bratrem. Oproti Konstantinovi však měl také vynikající organizační schopnosti, které jej předurčily, aby se stal následovníkem svého otce v administrativně – vojenském aparátu říše. V něm působil celých deset let – a to nepochybně s úpěchem, když se mu podařilo dosáhnout vskutku vysoké hodnosti archonta, tj. císařského místodržícího provincie. Vzhledem k tomu, že jeho provincie se nacházela na hranicích východořímské říše sousedících se slovanským osídlením, nehledě na množství Slovanů usedlých i na říšském území, měl Metoděj v této době možnost dokonale poznat mentalitu Slovanů, jejich zvyky, bojovnost i snahu povznést se ve styku s vyspělou civilizací nad svou zaostalost. Hodnost místodržícího v sobě spojovala vojenské i správní funkce. Metoděj byl tedy jak vojevůdcem, tak i skutečným vladařem své provincie, zastupujícím tam svrchovanou císařskou vládu v Konstantinopoli. Tyto zkušenosti v budoucnosti zúročí při svých diplomatických misích, na arcibiskupském stolci i ve slovanských překladech právních textů. Ovšem Metoděj není spokojen s tímto životem, a proto se někdy kolem r. 845 rozhoduje k radikální změně, odchází do jednoho z tehdejších center východního mnišství a vstupuje do kláštera na hoře Olymp v Bithýnii. Přijímá mnišství a spolu s ním i jméno, pod kterým je znám dosud – Metoděj.

 

 

První velké společné dílo

V letech 855 až 860 prodělávala východořímská říše jedny z častých mocenských turbulencí. V r. 855 byl svržen kancléř Theoktistos, v r. 856 byla donucena vzdát se vlády císařovna regentka Theodora, a vlády se ujali její syn Michael III. spolu se svým strýcem, císařovniným bratrem Bardasem. Není vyloučeno, že i odchod obou bratrů do ústraní kláštera rovněž souvisí s těmito změnami.

V roce 860 prodělala říše šok – čelila neobyčejně silnému a krutému nájezdu dosud neznámého národa Rusů, kterým se dokonce podařilo oblehnout Konstantinopol a ohrozit tak bezprostředně samotné centrum císařské moci. Přestože mocné konstantinopolské hradby Rusové nepřekonali a museli nakonec odtáhnout s nepořízenou, císařská vláda si s  naléhavostí uvědomila nutnost zajištění říše proti novému silnému nepříteli a potřebu obnovení tradičních spojeneckých vztahů s mocnou Chazarskou říší – mocenskou protiváhou Rusů ve východní Evropě. Jako vůdce nesmírně důležité diplomaticko – misijní výpravy k Chazarům nebyl vybrán nikdo jiný, než osvědčený diplomat a teolog Konstantin. Spolu se svým bratrem Metodějem byl povolán ze svého kláštera, a nejspíše právě v té době vysvěcen v Konstantinopoli na misijního biskupa, neboť bylo nemyslitelné, aby poselství takového významu vedl „obyčejný“ mnich, byť by to byl uznávaný učenec.

„Vedlejším produktem“ úspěšné diplomatické mise u Chazarů se stalo i nalezení ostatků mučedníka římského papeže sv. Klimenta na Chersonésu (Krymu). Tyto relikvie budou putovat s oběma bratry i na Velkou Moravu a v budoucnosti otevřou bratrům dokořán i brány centra západního křesťanstva, staroslavného Říma.

 

 

Moravské poselství v Konstantinopoli

V r. 862 přichází do Konstantinopole poselstvo moravského knížete Rostislava. Moravský kníže Rostislav, toužící po samostatné církevní organizaci své země, která by mu umožnila vymanit se z mocenského vlivu franských sousedů Moravy, se před nedávnem pokusil požádat o zřízení samostatného biskupství římského papeže. Neuspěl. A tak se rozhodl obrátit do druhého centra tehdejšího křesťanského světa – Konstantinopole. Jeho žádost nás zpravuje o tom, že Moravané se odřekli pohanství a řídí se křesťanským zákonem. Na Moravě již působili mnozí učitelé – z Vlach, též z Řecka a z Němec. „Nemáme (však) takového učitele, který by nám vyložil pravou křesťanskou víru v našem jazyce... Tož, pošli nám, vladaři, takového biskupa a učitele. Vždyť od vás vždy do všech zemí vychází dobrý zákon“.

Přestože Morava byla pro Michaela III. zemí neznámou a přestože východořímská říše nemohla na spojenectví s touto zemí nijak bezprostředně profitovat, rozhoduje se císař žádosti vyhovět. Byzantští císaři se cítí být stále hlavou římského křesťanského univerza a čas od času si nenechají ujít příležitost ukázat tuto skutečnost svým franským rivalům ze západu. Svou roli mohl sehrát snad i předpoklad, že ze silné Moravy by se časem mohl stát i mocenský konkurent tradičního rivala říše – Bulharů. Nevíme. Jediné, co je zcela zřejmé, je skutečnost, že Konstantinopol bere tuto záležitost s velkou vážností a rozhoduje se poslat své nejlepší muže – povoláni jsou opět úspěšní diplomaté, kteří se před nedávnem vrátili od Chazarů – bratři Konstantin a Metoděj.

 

 

Kulturní mise nebo církevní misie?

   „Císař svolal sněm, pozval Konstantina Filosofa a dal mu vyslechnout tu řeč (moravských vyslanců). I pravil: »Vím, Filosofe, že je to pro tebe obtížné, ale je ti třeba tam jít, neboť tuto záležitost nemůže vyřídit nikdo jiný, než ty«.“ Misie v raném středověku nebyly jen věcí náboženskou a kulturní, ale také navýsost politickou. Pojem „sněm“ je proto nutné chápat jako církevní sněm – z toho je zřejmé, že východořímskému císaři nešlo jen o jakousi kulturní misi, ale o regulérní církevní misii. Rozhodnutí o takovém podniku příslušelo konstantinopolskému patriarchovi a církevnímu sněmu. Na patriarším stolci byl v té době sv. Fotios, muž, který se zapsal do dějin církve jako obránce jurisdikční samostatnosti východních patriarchátů a nesmlouvavý oponent římského papeže Mikuláše I., stejně nesmlouvavého bojovníka za prosazení papežské svrchovanosti nad světovou církví i světskými autoritami. Mimoto spolu již delší dobu vedly východořímská říše a římský papež spor o církevní jurisdikci nad některými územími pod byzantskou nadvládou či v byzantské sféře vlivu – zejména pak o území bývalé římské provincie Illyrikum na Balkáně. Všechny tyto okolnosti jistě svolaný církevní sněm zvažoval a přesto (či snad právě proto?) rozhodl misii uskutečnit. Vedením byl pověřen Konstantin, osvědčený teolog a diplomat, spolu se svým bratrem Metodějem. Protože pro tuto dobu je zcela nemyslitelné, že by sněm takovým úkolem pověřil pouhého kněze – byť by to byl současně věhlasný učenec – a diákona, je téměř jisté, že Konstantin byl v té době již biskupem.

 

 

Kdo může psát řeč na vodu?

Tuto sugestivní otázku položil Konstantin císaři a sněmu když se dozvěděl, že Moravané nemají pro svůj jazyk písmo. Císař i patriarcha si jistě byli vědomi největšího úskalí moravské misie, spočívajícího v nemožnosti vybavit misionáře texty psanými v jazyce těch, kteří měli být obráceni ke Kristu. Volba Konstantina a Metoděje proto ani v této věci nebyla náhodná – vždyť Konstantin byl znám jako vynikající lingvista, a známé bylo i to, že oba bratři prožili podstatnou část svých životů mezi Slovany. Prvním Konstantinovým úkolem bylo proto vytvořit zcela novou abecedu. Touto novou abecedou se stala tzv. hlaholice, písmo, jehož původ dodnes není uspokojivě vyřešen (zdroje jsou hledány především v Orientu). Jazyk, který se pro tuto abecedu stal základem, byl s největší pravděpodobností dialekt makedonských Slovanů. Teprve později, po příchodu na Moravu, doplnili bratři slovník o výrazy a pojmy zaužívané na Moravě, a vznikl tak literární jazyk, který dnes nazýváme staroslověnština. Je těžko představitelné, že by Konstantin v tak krátké době mezi svým pověřením a odchodem na Moravu mohl vytvořit tak komplexní dílo, jakým je nová abeceda, překlad a přepis alespoň části potřebných textů – evangeliáře, bohoslužebných textů a dalších – do slovanštiny. Dnes je již obecně příjímáno, že Konstantin na novém písmu a snad i překladech pracoval již nějaký čas před příchodem Moravanů do Konstantinopole, pravděpodobně s cílem misie mezi makedonskými Slovany. To však nic neubírá na Konstantinově genialitě.

 

 

Vyšedše jim z města vstříc, přijali je s úctou a s velikou radostí ...

V roce 863 se byzantská mise vydává na Moravu. Je třeba opustit romantickou představu dvou osamělých nenápadných poutníků putujících do divočiny. Poselstvo bylo zcela jistě početné, neboť mělo na Moravě reprezentovat moc a velkolepost východořímské říše. A Morava, na kterou dorazilo snad v červnu téhož roku, také nebyla žádnou divočinou, ale státem, jehož mocenské ambice v regionu stále rostly. Mezi těmi, kdo doprovázeli oba bratry, byli s určitostí někteří z jejich učedníků (mezi nimi Kliment, Angelár a Naum), kupci, stavitelé, řemeslníci a další. Přicházejí do země, která již byla z části pokřtěna (pravděpodobně zejména místní aristokracie), ale ze které před nedávnem Rostislav vyhnal franské kněžstvo, exponenty zájmů východofranské říše na Moravě. Misijní práce proto mohla v počátcích probíhat poměrně nerušeně. To se však mění již v r. 864, kdy je Rostislav nenadále zajat svým úhlavním nepřítelem Ludvíkem II. Němcem a donucen svolit k návratu latinského duchovenstva na Moravu. Začíná trnitá cesta soužití byzantské misie a jejích moravských žáků s pasovským klérem, který se s franskými vojsky v zádech nehodlá vzdát svých výsadních práv na Moravu.

 

 

Budování moravské slovanské církve

V následuvících letech čeká Konstantina a Metoděje obrovské dílo. Konstantin s pomocí bratra a učedníků dál usilovně pracuje na překladech textů potřebných pro moravskou slovanskou církev, z nichž mnohé jsou ukázkami teologické, jazykové a literární geniality svých tvůrců – kompletní spisy Nového Zákona, Žaltář, překlad byzantské liturgie a dalších liturgických pomůcek atd. Metoděj neúnavně pracuje na organizaci církve, výuce žáků a na překladech právních textů (Nomokánon, Zakon sudnyj ljudem). V zemi vzniká velké množství nových chrámů nebo jsou přebudovávány a rozšiřovány (viz např. církevní areál v Uherském Hradišti – Sadech nebo mnohé z mikulčických kostelů). Rozvíjí se i svébytné umělecké řemeslo inspirované církevními náměty. Pro pochopení, jak mohla byzantská misie v tak krátké době vybudovat slovanskou církev, bude nutno opustit dnes obecně přijímaný názor, že Byzantinci neměli s sebou biskupa. Pro období raného středověku je naprostým anachronismem předpokládat, že jakákoli misie by mohla uspět bez biskupa, jehož některé funkce, zejména pak možnost světit kněze a nižší duchovenstvo, jsou pro misii nezastupitelné. Je proto nutné znovu předpokládat, že Konstantin byl biskupem a ještě před odchodem z Moravy vysvětil mnohé z moravských učedníků na kněze. Bez toho si nelze nijak představit, jak by mohla slovanská misie obstát v konkurenci s latinským klérem, který ji přirozeně nijak nepodporoval a od počátku k ní zaujímal nepřátelský postoj.

 

 

Návrat s nečekaným koncem

V polovině roku 867 se bratři rozhodli k návratu do Konstantinopole. S sebou odváděli i několik moravských žáků, kteří byli podle nich vhodní k vysvěcení na biskupy. Chtěli cestovat tradiční trasou přes Benátky a dále po moři do Řecka. Cestou byli v Panonii srdečně uvítáni knížetem Kocelem, který se nadchl pro myšlenku slovanské církve a svěřil jim padesát učedníků, aby je vyučili ve slovanské liturgii. V Benátkách (na podzim 867) byli zavlečeni místním klérem (spadajícím pod patriarchát v Gradu) do teologických disputací o oprávněnosti používání slovanského písma a jazyka v liturgii. Podle dobového západního názoru bylo možné Boha oslavovat pouze třemi jazyky – hebrejsky, řecky a latinsky. Uprostřed těchto disputací přichází do Benátek pozvání od papeže Mikuláše I., který se mezitím dozvěděl o moravské misii. Chce, aby jej oba bratři navštívili. Papež bezpochyby měl, po odmítnutí Rostislavovy prosby o biskupa, důvod ke znepokojení, když slyšel, že na Moravě působí byzantská misie. Konstantin s Metodějem, kteří beztak nemohou z Benátek vyplout dříve, než na jaře příštího roku, a ke kterým se již nejspíš donesly i zvěsti o novém státním převratu v Konstantinopoli (při němž byl zavražděn Michael III. a sesazen patriarcha Fotios), proto mění své plány a odcházejí do Říma, kde ovšem již nezastihují papeže Mikuláše I., ale nově zvoleného Hadriána II. Ten je vítá s velikou úctou, neboť s sebou přinášejí pro římskou církev neocenitelný poklad – ostatky mučedníka papeže Klimenta. Ostatky, které Konstantin nalezl na Krymu a od nichž se již po zbytek života a ani po své smrti nechtěl odloučit, otevřely byzantským bratrům brány Říma dokořán.

 

 

Pane Bože můj, ... ochraňuj věrné své stádce, jemuž jsi mne postavil do čela ...

Pobyt bratrů v Římě se protáhl na více jak rok. Papež Hadrián II., který ve své politice následoval svého předchůdce, si bezpochyby uvědomil, že není v jeho zájmu, aby se Konstantin s Metodějem vrátili do Byzance a tam předali výsledky své práce na Moravě konstantinopolskému patriarchovi. Na druhou stranu oba bratři nepochybně respektovali skutečnost, že Morava geograficky skutečně náleží do jurisdikce římského patriarchátu. S tímto vědomím, a patrně také s jistou obavou, jaká je asi situace po převratu v jejich vlasti, pokusili se dostát slibu samostatné církevní organizace, který dali Moravanům, a vyjednat tuto organizaci v Římě. Zatímco však otázka slovanské liturgie je vyřešena překvapivě rychle, neboť papež ji schválil a sám posvětil slovanské knihy, jednání o svěceních cyrilometodějských žáků se vlečou. Přestože Metoděj a několik žáků je vysvěceno na kněze, v otázce biskupských svěcení, o která šlo bratrům jistě především, papež své rozhodnutí stále oddaluje. Koncem roku 868 vyčerpaný Konstantin cítí, že se blíží jeho konec. Odkládá tedy svá „čestná roucha“ (znaky biskupské hodnosti) a přijímá v jednom z řeckých klášterů v Římě tzv. velkou schimu, tj. vyšší stupeň mnišství spojený s naprostým odřeknutím se světa, spolu se jménem Cyril. Zapřísahá přitom bratra, aby neopouštěl moravské dílo, nevracel se do vlasti, po které toužil, ale aby dokončil to, co společně započali. V únoru 869 pak umírá a je na základě spontánní vůle římského lidu takřka okamžitě svatořečen a pohřben v blízkosti ostatků sv. Klimenta, ve stejnojmenné římské basilice.

 

 

Metoděj arcibiskupem panonským a moravským

Metodějovu patovou situaci v Římě ještě zhoršilo rozhodnutí bulharského cara Borise přijmout křesťanství z Konstantinopole, které vyvolalo v Římě vlnu nenávisti proti Řekům. Současně však tato skutečnost donutila papeže, aby přehodnotil svůj postoj k Metodějovi a jeho žákům – vidina ztráty vlivu na Moravě byla po posledních zkušenostech s Bulhary až příliš reálná. Otázku moravské církve bylo nutno řešit. Pomohl k tomu také panonský kníže Kocel, který na Metoděje nezapomněl a požádal papeže, aby mu jej poslal. Po složitých peripetiích je nakonec Metoděj vysvěcen na biskupa a v hodnosti arcibiskupa ustanoven pro oblasti Panonie a Moravy, přičemž je obnovena prastará církevní prefektura Illyrikum pod římskou správou. To je však hrubý zásah Říma do dosavadních územních zájmů franských biskupství, ze kterého Frankové viní přímo Metoděje. Za blíže neurčitých okolností byl arcibiskup Metoděj v r. 870 Franky zajat, odsouzen a uvržen do žaláře. Mimoto dochází ve stejném roce také k mnohým mocenským změnám – na Moravě je zradou svého synovce Svatopluka odstraněn sv. Rostislav a v Panonii je po franském vojenském zásahu kníže Kocel donucen svolit k návratu latinského duchovenstva. Není nikdo, kdo by se zajímal o osud ztraceného moravskopanonského arcibiskupa. Proto bude Metoděj na svou záchranu muset čekat ve franském vězení dlouhé tři roky. Ta přichází až v r. 873 po energickém zásahu nového papeže Jana VIII.

 

 

Návrat na Moravu a poslední Metodějovy roky

Odstraněním Rostislava vydal Svatopluk v podstatě bez boje Moravu franským panovníkům a ti na ní vládli způsobem, který vyvolal povstání Moravanů. Když se do čela tohoto povstání nakonec staví – opět zradou, tentokrát Franků – sám Svatopluk, jsou franská vojska drtivě poražena a Svatopluk se r. 871 ujímá vlády. Má vysoké ambice, ke kterým potřebuje proti Frankům záštitu papežské autority. Protože mezitím opět vyhnal latinské duchovenstvo ze země, žádá Jana VIII., aby mu poslal Metoděje na Moravu jako arcibiskupa. Papež tomuto přání vyhoví a osvobozeného arcibiskupa skutečně posílá. Morava, na kterou se Metoděj vrací, je však již jiná, než ze které odcházel. Chybí jednoznačná a bezvýhradná podpora moravského vládce – Svatopluk je technolog moci. Podporuje svého arcibiskupa tehdy, když se mu to hodí, ale bez skrupulí se od něj odvrací, vyžaduje-li to politická hra. Metoděj se znovu pouští do organizace moravské církve, ale po roce 874, kdy se na Moravu znovu vrací latinský klerus, musí čelit stále častějším intrikám, podvodům a ústrkům. Mistrem těchto her se stává zejména švábský kněz Wiching, bezcharakterní intrikán a podvodník. Přestože tedy poslední Metodějovy roky na Moravě znamenají nový rozkvět slovanské církve, nesou se i ve znamení rostoucí latinské opozice uvnitř moravské církve, podporované samotným Svatoplukem. Metoděj je obviňován z herezí a musí se obhajovat před papežem v Římě. Obhájí se a dosahuje dokonce církevní samostatnosti Moravy, když v r. 880 Jan VIII. schvaluje zřízení nového nitranského biskupství a předpokládá navíc i vznik třetího biskupského stolce na Moravě, ale tato skutečnost je reálně znehodnocena tím, že nitranským biskupem je na Svatoplukovu žádost ustanoven zákeřný Wiching.

 

 

„Leží ve velkém chrámu moravském ... za oltářem svaté Bohorodičky ...“

Unavený Metoděj cítí, že mu ubývá sil. Přesto se pouští znovu také do překladatelské činnosti – podle pramenů prý během osmi měsíců se dvěma rychlopisci přeloží Starý Zákon. V roce 881 je pozván do Konstantinopole císařem Basilem I., který si jej přeje vidět. Během jeho návštěvy se mu dostává od císaře i patriarchy velkého uznání za jeho dílo a císař si u sebe ponechává slovanské knihy a kleriky. Po návratu na Moravu jej však čeká nová konfrontace s Wichingem, který neopomněl využít arcibiskupovy nepřítomnosti k dalšímu očerňování a provokacím. Metoděj je nucen Wichinga sesadit a vyhnat. Spor se tak dostává opět do Říma, kde Wiching vyčkává na svou příležitost k pomstě. Avšak Metoděj už nemá sil, aby se v Římě osobně hájil. Krátce před smrtí ještě stačí určit svého nástupce v čele moravské církve – je jím jeden z jeho žáků, Moravan Gorazd. Před Velikonocemi roku 885 není Metoděj během bohoslužeb již schopen pohybu a 6. dubna téhož roku umírá obklopen svými žáky. Pohřben měl být v „soborném“ (katedrálním) či „velkém“ chrámu moravském, během obřadů konaných latinsky, řecky a slovansky, po levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohorodičky.

 

 

Epilog

Wiching, vyčkávající po svém vyhnání na svou příležitost, se konečně dočkal. Koncem roku 885 nastupuje nový papež Štěpán V. a ještě na podzim posílá Svatoplukovi list, ve kterém zcela lživě popírá vše, co schválili jeho předchůdci Hadrián II. a Jan VIII. Nový papež – inspirován jistě neúnavným našeptavačem Wichingem – spatřuje ve slovanské a nezávislé koncepci moravské církve nebezpečné pronikání východní církve do římské sféry. Vydává proto zákaz slovanské bohoslužby a cyrilometodějské žáky – odmítnou-li se zříci slovanské bohoslužby – poroučí vyhnat ze země. Realizace této papežské zvůle se s velikou chutí ujal Wiching, papežem rehabilitovaný. Prameny hovoří o brutalitě a nelidskosti, s jakou bylo se slovanským duchovenstvem zacházeno. Jako argumenty v této „teologické disputaci“ sloužily mučení, věznění a ponižování. Část slovanských kněží byla vyhnána a dostává se posléze k bulharskému caru Borisovi, teprve nedávno pokřtěnému; část byla prodána Židům do otroctví a nabízena na prodej v Benátkách, kde je šťastnou náhodou vykoupil vyslanec císaře Basila I. Slovanská moravská církev tak byla rozprášena, avšak z jejích trosek a z plodů cyrilometodějského díla čerpá dodnes celý slovanský svět.

 

 

K filmu Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů

1. část

      V letošním jubilejním cyrilometodějském roce je Českou televizí uváděn rovněž nový seriál "Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů" režiséra Petra Nikolaeva. Na podzim má mít premiéru stejnojmenný celovečerní film. Jedná se o tzv. dokudrama ve stylu produkce BBC, jinými slovy hraný dokument.
     Cyril a Metoděj po roce 1989 tak trochu zmizeli nejen z obzoru umělců, ale do určité míry i badatelů, neboť po sametové revoluci bylo pro historiky raného středověku bezesporu mnohem zajímavější a také více "trendy" zabývat se vztahem našich zemí k západní, latinské Evropě, než k byzantskému východu. Ponechme stranou, že to byla jen přirozená reakce na komunisty preferované "východní důrazy" v socialistické historiografii týkající se Velké Moravy a počátků českého státu, a řekněme rovnou, že nový seriál (film) by bezpochyby byl mimořádně přínosným počinem již jen proto, že se ve skutečnosti jedná o první opravdu komplexní zpracování daného tématu v českém filmu – a to jak hraném, tak dokumentárním. Byl by ... Bohužel nemohu říci, že je.
     Už když jsem poprvé uslyšel o tomto projektu, má první myšlenka jako pravoslavného křesťana, který se cítí být také tak trochu historikem – minimálně ze záliby, byla obava o to, jakým způsobem budou solunští bratři ve filmu ztvárněni a interpretováni. Neboť si rovnou přiznejme, že historie raného středověku je do značné míry jen interpretací často torzovitých, útržkovitých, anachronicky či úzce konfesijně chápaných, či naopak dnes již ne zcela srozumitelných pramenů, písemných i hmotných. Pokušení pozitivismu je pro historika raného středověku "smrtelným nebezpečím", když pro nic jiného, tak proto, že pramenná základna je pro toto období, a zejména pak pro některá vybraná témata, neúplná a nedostačující. Pokud se jedná o dramatické dílo, lze jistě chápat zkratku, uměleckou licenci a třeba i jednostraný výklad dějin blízký autorovi scénáře. Kamenem úrazu Nikolaevova filmu je však žánr, který si vybral. Jeho dílo má být dokumentární dramatizací. Takto je veřejnosti předkládán i s legendou o spolupráci tvůrců filmu se zástupci odborné veřejnosti, římskokatolické i pravoslavné církve, a o jejich supervizi nad odbornou stránkou vznikajícího díla. Pokud jsou tato tvrzení pravdivá – a já nemám důvod o nich pochybovat – měl by tomu výsledek odpovídat a film po odborné stránce obstát i před divákem, jehož obzor a zájem jde dál, než jen k výpravným bojovým scénám. Jako pravoslavný bych pak zejména očekával, že se film vystříhá konfesijní jednostrannosti výkladu dějin a věroučně dogmatického překrucování faktů. Bohužel se to tvůrcům nezdařilo, soudě alespoň podle prvních třech dílů seriálu, které jsem měl dosud možnost shlédnout. V další části svého zamyšlení nad seriálem se toto své tvrzení pokusím doložit na konkrétních příkladech z jednotlivých dílů seriálu. Dnes bych však chtěl v krátkosti vyložit, proč může být cyrilometodějské téma, resp. otázka byzantské misie na Velké Moravě, ještě i v současnosti zdrojem kontroverze mezi křesťanským západem a východem, resp. římskokatolickou a pravoslavnou církví. A proč má i dnes ještě pro někoho smysl přepracovávat si k obrazu svému historii starou 1150 let.
     Řekne-li se "cyrilometodějská úcta", průměrnému Čechovi či Moravanovi vytane na mysli několik pojmů – věrozvěsti, Velehrad, státní svátek 5. července, slovanské písmo... Bude asi jen málo těch, kterým se nevybaví nic. Cyril s Metodějem se stali součástí všeobecného kulturního povědomí našich národů a mnozí mají zato, že tak tomu bylo od nepaměti. Nicméně opak je pravdou. Zatímco na křesťanském východě můžeme sledovat víceméně kontinuální církevní úctu svatých Cyrila a Metoděje od 9. století až po současnost, zejména pak ve slovanských pravoslavných církvích v Makedonii, Bulharsku, Srbsku a na Rusi, na západě se cyrilometodějská tradice ubírala mnohem složitějšími peripetiemi. Není mým záměrem zde tuto tradici mapovat, nicméně je nutné říci, že byla mnohá období, kdy cyrilometodějská úcta byla na západě téměř zcela zapomenuta – a to včetně českých zemí – a rovněž také to, že tato tradice má na západě relativně širokou škálu podob. Od vřelé úcty obyvatel Říma projevované sv. Cyrilovi již v 9. století, která vedla k jeho velmi rychlému svatořečení (později byl ovšem zapomenut a k novému rozvoji jeho uctívání přispěl až nález jeho ostatků koncem 16. století), až k proklínání sv. Metoděje jako heretika a připsání autorství slovanského písma sv. Jeronýmovi (s cílem "očistit" na hlaholici nepříjemně ulpívající podezření z "řecké hereze").
     K rozvoji cyrilometodějské úcty v podobě, v jaké ji na západě známe dnes, dochází až v průběhu 19. století. Zejména na Moravě se cyrilometodějské dědictví stalo jedním z klíčových témat národnostní a politické emancipace, v jejímž čele stáli především římskokatoličtí kněží, kteří v téže době začínají vydávat také první kritické historické práce s cyrilometodějskou tématikou. Obrovským oživením tohoto hnutí byla zejména cyrilometodějská milénia v letech 1863, 1869 a 1885. Jakkoli bylo toto znovunalezení a rozvíjení cyrilometodějské úcty motivováno zejména snahou po národním probuzení a uvědomění moravského lidu, nelze nevidět také náboženský rozměr tohoto procesu, postižitelný nejlépe na masových národních poutích na Velehrad. Ten se stává nejen národním poutním místem, ale také centrem snah o sjednocení pravoslavných církví s římskokatolickou církví (unionistické kongresy).
     A zde se dostáváme k jádru věci. Již jsem zmínil, že v čele procesu obnovení cyrilometodějské úcty v 19. století byli především římskokatoličtí kněží. Byli rovněž autory převážné většiny prvních kritických historických prací na cyrilometodějské téma. I v dalších generacích slavistických a byzantologických badatelů nacházíme významné zastoupení římskokatolických kněží – jména jako Josef Vajs, František Dvorník či Josef Vašica není nutné zvlášť představovat. Patří jim bezesporu velké uznání za rozvoj historického poznání cyrilometodějských otázek – vždyť na jejich, často monumentálních dílech, a pracích celé řady jejich současníků, staví česká historigrafie až do současnosti. Nelze nicméně nevidět, že tito zakladatelé cyrilometodějských studií, byli ve skutečnosti především církevními historiky. Termín "církevní historik" zde nemyslím nijak pejorativně. Je však nutné konstatovat (a věřím, že každý poctivý církevní historik, by to přiznal), že způsob, jakým na některé problémy cyrilometodějského díla a působení tito historikové nahlíželi, byl do značné míry ovlivněn konfesijními premisami a určitými stereotypy myšlení, třeba i dobově podmíněnými. Přestože působení soluňských bratří spadá ještě do doby jedné, nerozdělené církve, nelze přehlížet, že právě druhá polovina 9. století je poznamenána prvními, skutečně vážnými trhlinami v církevní jednotě, které nakonec povedou až k osudovému roku 1054 a rozdělení křesťanského západu a východu. Tyto události, na západě nazývané jako "Fotiovské schisma", poznamenaly i misii svatých Cyrila a Metoděje, a bezesporu poznamenaly také řešení některých sporných otázek historického bádání o této misii. Znovu zde musím připomenout to, co jsem zmínil již v úvodu, že totiž historie raného středověku tak, jak ji známe, je do značné míry interpretací útržkovitých či chybějících pramenů. Značné místo v ní zaujímají více či méně pravděpodobné hypotézy a teorie. V případě cyrilometodějského bádání bohužel mnohé poznamenané také konfesijním nahlížením tvůrců těchto hypotéz a teorií. Pro římskokatolické autory bezesporu měly značný význam takové věci, jako je vztah svatých Cyrila a Metoděje ke konstantinopolskému patriarchovi Fotiovi (neboť jaké by mohli mít tito světci "obcování s heretikem"?), jako je církevní hodnost a postavení, s jakým byli Cyril a Metoděj vysláni na Velkou Moravu (což do značné míry vypovídá o tom, jaké byly úmysly Konstantinopole s Velkou Moravou), nebo jako je typ liturgie, kterou svatí bratři sloužili na Velké Moravě (což zase vypovídá o charakteru církve, kterou na Moravě budovali), a celá řada dalších věcí. O některých z nich pojednám příště na příkladech ze seriálu "Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů" v pokračování tohoto zamyšlení. Na úvod jsem chtěl pouze připomenout to, na co se v současnosti již téměř úplně zapomíná. Celá řada hypotéz a teorií týkajících se byzantské misie svatých Cyrila a Metoděje na Velké Moravě, které mají svůj původ u výše zmíněných "otců zakladatelů" cyrilometodějského bádání a u mnoha dalších jejich současníků, a které jsou až dodnes nekriticky přejímány současnými historiky, je formulována na základě konfesijních předsudků a předpokladů. Často také v přímé polemice s historiky pravoslavnými. Nicméně to, co je možné pochopit a snad i tolerovat u církevního historika, v žádném případě nelze odpustit v případě historika necírkevního, jehož ambicí by měla být vědecká nestrannost a objektivita, stejně jako u tvůrců filmu, který má ambici být historickým dokumentem.